Není nutno, aby bylo smutno

Celý týden se nám tu měnilo počasí doslova z minuty na minutu. Ráno pršelo, pak se honil vítr, do toho mokrý sníh, který přerušilo slunce jako by už zvěstovalo jaro. A odpoledne se od Pradědu přitáhla temnota a vítr a člověk by myslel, že už konečně přišel ten konec světa.

A asi právě ta temnota zasadila temnotu i do mé duše. Chodila jsem po baráku od ničeho k ničemu, nevěděla jsem do čeho píchnout, no náladička jak med. V pátek se konečně normálně rozsněžilo (žádná mokrá brečka), tak jsem se vydala "za taťkou". Procházka po prázdném hřbitově v pátek odpoledne, kdy se všichni honí v supermarketech, mě zaklidnila. A kdyby počasí dovolilo, i bych si tam lapla na lavičku a poseděla, v klidu, mezi krásnýma sochama a starýma německýma náhrobkama.

Důležité je vědět, co člověka dostane z té depky, blbé nálady, smutku, či čehokoliv podobného neradostného. Mě pomáhají procházky, třeba i po městě, nebo k sestřenici do Kostelce, to už je za městem, kolem řeky. Nebo krásné dokumenty o přírodě od Václava Cílka, které jsou navíc podbarvené nádhernou hudbou. Lze je najít buď na webu české televize nebo normálně na youtube.

No a už je dobře na dušičce i na srdíčku. Venku je bílo, slunce se právě dere z mraků a tlačí se do mého příbytku.
Je důležité ve všem hledat to pozitivní.

Hezkou neděli!